Dohráno: Battlefield: Bad Company

Aneb první dohraná FPSka na Plejstejšnu.
Toto privilegium mohlo připadnout úplně jiné hře. Temné temnotě. Ale ta to jaksi odmítla. O tom někdy příště. Určitě.

Inu. Bad Company je náhrada solidní. Ba víc než to. Bad Company je totiž nejlepší FPSka, co sem na té černé ďáblici kdy hrál. A že sem jich hrál.

Má totiž všechno. A to všechno má kamaráda. Říká si ničit.
A když se všechno a ničit potkají, tak je z toho sakra rámus. Jakože SAKRA RÁMUS.


Takovej rámus, že to už dlouho nepamatuju. Vlastně si vůbec nevybavuju střílečku, kde by byla tak intenzivní válečná vřava. Kde by jste měli TEN pocit, že to jste VY uprostřed bitvy a ne TA chodící kamera. S nějakým střílením kartonových pajduláku na hromádku v Call of Duty se to nedá srovnávat. Tohle člověk pochopí až když se vedle něj rozstřelí zeď na kaši, propadne se pod ním podlaha a za pískotu v uších k němu přiběhne ruský kamarád s pozdravem od pana Kalašnikova.
To k čemu Call of Duty a další střílečky potřebují miliony skriptů je v Bad Company zcela na denním pořádku. Samovolně. Jak se jen zachce.

A dokonce to má i příběh. Fakt. A dobrý příběh. Fakt!
No, ne dobrý. Ale dostatečně dobrý pro střílečku. Ne jako ty srance v té hře, kterou jsem tu ještě ani jedno nezmiňoval, protože nechci srovnávat. Ale vtipný a svižný příběh s partičkou vojáků, kteří válčí někde s něčím a snaží se sbalit operátorku na vysílačce. Záhy ale s tím něčím válčit přestanou, jelikož se na scéně vyskytne taková malinkatá nugetka. Ani karamelová, ani čokoládová, ani (oh snap) jogurtová. Nýbrž zlatá. A co udělá člověk když uvidí nugetku? Chce další.

S nugatkama souvisí i jeden fajnový odkaz na Pulp Fiction. Ve válečné hře. Jo.

A pěkně to hraje. Ne, že se to pěkně hraje. Což se teda pěkně hraje. Ale že to pěkně hraje. Ať už jde o klasickou geniální Battlefield main theme, převedenou do krásných smyčcu nebo ještě geniálnější jazzík v menu



A co teprve po grandtheftautovsku rádio v autí. Každá správná vojenská bugina má přece rádio. Při převozech tudíž dupete nožkou do pedálu povětšinou dle šlágrů s padesátých let. A sedí to jak hrnec na řiťku. Třeba když je vám ouvej a sám samotinký jedete zachránit své kumpány, teda spolubojovníky, tak v rádiu jak na potvoru začnou hrát...



Bad Company mě překvapilo. Vážně. Jaksi jsem netušil, že mě ještě někdy nějaká střílečka takhle chytne. Je to totiž téměř přesně taková střílečka, jakou jsem si kdy přál. Počítám, že u dvojky už se na nějaký "téměř" hrát nebude... can´t wait.