Zžebříček

A máme tu nečekaně konec roku. Dalšího. Kdo by to byl řekl.

A protože jsem minulý rok zcela prachsprostě a bez jakékoliv omluvy nesepsal svůj zžebříček TOP všeho a vy jste zcela zarmouceni žalem ani nedutali a neupozornili mě, tak to dnes napravím. A to že jako pořádně.

Zžebříčky má totiž každý rád. A kdo říká že ne, tak je má rád ze všeho nejvíc. Víc než autobus plný polonahých středoškolaček v meruňkovém jogurtu.

Kde začít? Kde jinde. Hra roku. Roku velice výživného, i když Oni se snaží tvrdit opak. Rozhodování to proto bylo těžké. Těžké, přetěžké. Až do jednoho dne. Říká se mu Štědrý. To se pod smrčkem s přírodní vůní plastu objevil takový nenápadný dáreček s čerstvou vůní právě dopečené pizzy. A ostatní hry se utekly schovat do kouta. Do toho nejtemnějšího kouta ze všech temných koutů. Jsou totiž vedle něho takhle, ne, tááákhle maličkaté. Assassins Creed 2 je totiž boží.
Jak nemám rád Itálii, tak mám rád Assassins Creeda 2. Nevěřil sem nikomu kdo říkal, že by to mohlo být tak dobré, jak dobré říkal, že to dobré bude. Ta hra je naprosto famózní. Dopilovaná a odpilovaná do posledního detailu. Někdy až přepilovaná, ale to je detail. Na detaily se nehraje. Vraždil sem. Vraždím. A ještě dlouho vraždit budu.


Další tři čestné příčky obsazuje: Unčaranča 2 za naprosto orgastickou prezentaci, Gothic 2.75, teda Risen za návrat do mých poďobaných let a Burnout Paradise za všechno. Černej Péťa je jednoznačně Zeno Clash. A cenu za nejstupidnější hru, která se přesto dá hrát získává Resident Evil 5.


U filmů to bylo snažší. Watchmeni mě sešrotovali hnedle v březnu. A dlouho, dlouho, dlouho nic. Pak se objevila jakási banda náckodrtičů. Ti se sice Watchmanům snažíli lehce natrhnout půlky a chybělo opravdu malililinko a povedlo by se. Jenže. Nepovedlo.
Pak by tu byla ještě jedna mála holčina. Koralínka. Roztomilá. Perfektní. Loutková.
Všechny tři filmy mají jedno společné. A snad to nejpodstatnější. Donutili mě koupit si knížku, jež byla jejich vzor. Ve všech třech případech excelentní knížku. Ani v jednom lepší než film.


Hudba. Obor to v hodnocení pro mě nejtěžší. Prakticky nic se mi nelíbí na první poslech. Do všeho se musím postupně dostat. Zažrat. Ne tak ale do druhé desky Wolfmother. Druhá deska Wolfmother je totiž něco neskutečného. Naprosto fámozně kulervoucího, že pojem kulervoucí dostává úplně nový kulervoucí rozměr. Od prvního poslechu až do aktuálně asi šestisetpadesátohotřetího. 12z10 málo, povidám.
Pak tu máme nové Pearl Jam, že jo. V prvních dojmech dosti zklamaly. V každém dalším nadchly. Těchto blábolů si vůbec nevšímejte. Ani jedno slovo z toho už neplatí.
Nová Polly Jean nezklamala. Ani nijak zvlášť nenadchla. Prostě dobrá deska. Možná až moc experimentální, možná až moc rozličná, ale dobrá. A tak to má být.
The Dead Weather mě opět po prvních krůčcích moc neoslovily. Mají ale nakročeno velice slibně. Jack White na co šáhne, to promění ve zlato. Toho chlapíka prostě žeru a věřím, že má ještě hodně co předvést.


A teď zklamáníčka.

Operation Flashpoint 2. Výborná hra, což o to. Ale tak trestuhodně nedodělaná a plna potenciálu, který na vás řve na každém rohu. Nikdo ho ale neslyšel.
Fuel. Nejdříve těšák, potom těžkej ležák. Absolutně nezvládnutá hra po všech stránkách. Úplně stejnej případ jako Flashpoint 2. Jako přes kopírák. Až na to, že Flashpoint se dá hrát.
Mini Ninjas. Hra která netuší pro koho je určená a zmateně pobíhá tam a zpátky. Pro děti překombinované, pro dospěláka blbé. K&L2 to příští rok jistí.


Veřejní nepřátelé. Mann zklamal. Mě osobně vcelku dosti. Otřesná ruční kamera, nevýrazná hudba, nudný příběh, nevýrazní herci. Šeď. Nuda. Prázdno.
Antikrist. Otřesný. Příšerný. Nudný. Samoúčelný. Trier je úplně mimo mé vnímaní a své "umění" si může narvat do sedací části. Nikdy víc. Mrzí mě jen, že do toho zabředla Charlotte.
9. Nádherné. Umělecky překrásné, ale jinak pusté. Zklamání o to větší, že námět nemá chybu a mohl z toho být parádní animák.


Špatnou hudbu neposlouchám. A tak sem nemohl být zklamán.