Dohráno: Operation Flashpoint 2

O spoustě věcí se říká, že je buď milujete nebo nenávidíte. Nic mezitím.
Nikdy sem nepochopil proč.
Původně sem to měl v plánu použít i v souvislosti s druhým Flashpointem. Jenže když člověk hraje druhý Flashpoint, tak je jako na houpačce. Chvilku ho miluje a nemůže se ho nabažit. Chvilku na to ho z celého srdce nenávidí a posílá do sedacích částí.
Něco jako značkový jogurt. Chvilku si v něm chutně libujete. Následující chvilku zaboříte lžičku hlouběji do té opojné hmoty a narazíte na kus plesnivého ovoce. Zarazí vás to.
Ale jako celek je pořád výborný.

A to druhý Flashpoint teda je. Panečku, to si pište že je.
Přitom má druhý Flashpoint tolik neskutečných, až přímo amatérských chyb, že to místy pěkné není. Proč pan „JÁ“velitel nemůže chodit během zadávání rozkazů svým věrným vojákům? To je copak normální? Asi mu pan cvičitel na cvičišti řekl, že uprostřed boje se má vždy zastavit, uvařit si kávičku a v poklidu vydat rozkazy. Od toho pánové cvičitelé přece jsou. Rovněž dá rozum, že všechny budovy jsou během válečného konfliktu kompletně a do čista vystěhované. Na stěhování během válečných konfliktu se přece vždycky najde čas. Vedle toho si už nikdo nevšimne, že budova je jen jedna spolu s kamarádkami ctrl a c.
„Když se na to vyflákli oni, tak já na to peču taky.“ si nejspíš řekl animátor. A tak vznikly geniální, prozaické scény, kdy si voják s injekcí v ruce klekne vedle zraněného a zamyšleně hledí do dáli. Krásné. Za pár vteřin je hotovo a kluci mohou opět hopsat po louce. Pardon, hopsat vlastně ne. Vojáci zásadně každý kámen obchází. To dá rozum. Kámen studí.
Stejně tak asi musí studit zamrzlé mozečky v hlavičkách mých (ne)věrných spolubojovníků. Proč by povely, které jim říkám, dělali okamžitě, když je můžou udělat až za chvíli. Na co se léčit hned, když to jde i při palbě nepřítele. Proč zadávat defenzivní postup, když stejně začnu střílet po všem, co vidím.
A ještě jen taková blbina. Ukládání. Koho zajímá ukládání, že. Na co je ukládání? Správný voják neukládá! Tudíž tu máme krasný systém checkpointů, vzdálených od sebe podle toho, jak se pan designér zrovna ten den vyspal.

To všechno a ještě mnohem, mnohem víc, jsou věci kvůli kterým druhý Flashpoint při hraní nenávidím a hryžu si nehty.
Pak tu jsou ale věci kvůli kterým ho miluju. Není jich sice moc, ale jsou. Ona je vlastně asi jen jedna. Atmosféra.
Atmosféra s velkým A na začátku i na konci.
Díky nasvícení a bůhví jakým filtrům a fíglům působí druhý Flashpoint při hraní famózně. Nádherně provedené lesíky, vysoká tráva (!), kde po zalehnutí nevidíte ani ň, fantastické kouřové efekty, parádní přestřelky, svištění kulek, provedení zbraní, zvuk střelby…
Nebýt vygumované umělé inteligence na obou barikádách, tak je to neskutečně autentický zážitek. Autentický dle filmového vnímání. Band of Brothers anyone?
Jenže jen o grafice to není. Grafika samotná je chabá. Vše dělá ono nasvícení a provedení.

Spousta věcí je totiž na druhým Flashpointu chabá. Ubohá. Poloviční. A nedodělaná.
Většina prvků je odfláklá a nedotažená do konce. V tolika lidech a za takovou dobu by člověk čekal víc. Sakra víc. Mohla to být výborná hra po všech stránkách. Takhle má jen jednu. Za to obrovskou.