Myšlenky

Tenhle text jsem právě objevil zahrabán v PC a byl napsán (předpokládám mnou ?!), 21. srpna 2008. Všechno v něm vícemeně pořád platí a nevím proč sem to psal, ale tak počítam, že to bylo určený sem. Tudíž...

___ 

Stává se vám to taky? Lehnete na postel nebo sednete do křesla,  pustíte si oblíbenou hudbu, zavřete oči... v hlavě se vám začne roztáčet vír, nevnímáte svět okolo, jen se necháváte unášet na vlnách vlastních představ, myšlenek, podivných, ale přesto zajímavých asociací... Nejčastěji chvíli před usnutím…  fantazie prostě začne proudit na plný obrátky.

Někdy se spustí takovej nával myšlenek, že to ani nejsem schopnej  všechno pojmout a třičtvrtě z toho zapomenu. V hlavě zní „to si musím někam napsat!“, jenže dojdu k počítači, pustím notepad a je to pryč. Šáhnu po zapísníku a je to pryč. Začnu totiž používat logiku - abych dokázal vůbec sepsat gramaticky správnou větu,  abych myšlenkám dal nějakou návaznost, abych je uspořádal tak, že to nebude jen proud myšlenek, které spolu sice souvisí, ale popsat je slovy je někdy skoro nemožný... tak na tohle všechno potřebujete rozum.A jakmile člověk začne  používat rozum, jde všechno do hajzlu. Soubor představ, který byly spolu, dalo by se říct až geniálně, propojený, člověk začne  zapomínat. Nejde to dostatečně rychle všechno vystihnout a popsat. Celá vaše představa se boří jako domeček z karet. Už nevíte, co jste chtěli říct, jen tupě zíráte do monitoru a v hlavě vám  akorát visí: Do prdele, co jsem to chtěl?

A co jsem to chtěl? Jak spolu souvisí sny, fantazie, podvědomí a rozum? Jo, asi, ale už o tom zas nevím nic. Abych si na to vzpomněl, musel bych přestat psát, lehnout si a dát volnost fantazii. Proto mi připadá těžký cokoliv napsat - už tou samostnou činností jste sami proti sobě, rychle  zapomínáte, co jste to vlastně chtěli, nevíte nic, v hlavě máte chaos a psát článek dál je zbytečný..

Vymyslete někdo snímač myšlenek.

At My Door

Má srdeční a až moc pravdivá.

Stromky mimo akademii

Thurston Moore je mistr v opakování. Hlavně sebe sama. Skoro jako já.
Hraje si na tu kytaru pětadvacet let pořád stejně. Každý nový album Sonic Youth zní stejně jako to předchozí. Dvě vydaný sólovky by člověk od sebe skoro nerozeznal. Klubající se třetí jakbysmet.

A stejně je super. Taková pohoda. Poslouchával sem to na cestách autobusem do Ostravy a lehce u toho klimbal. Ideální cestovní hudba jsem si myslel. A asi jo.

Ideální hudba na všechno. Brnk, brnk, drnk, drnk s nějakým tím smyčcem, krásně to oživuje. Fajn.

Vanishing Point

Jeden pán, jedno auto, jedna cesta.

Nádhera. Miluju sedmdesátky. Asi se tam odstěhuju. Na furt.

Nadpis

Hah, mysleli jste si, že jsem mrtvej, co? Že jo? Přiznejte se! Já to věděl. Viděl jsem vás. Každej den sem smutně chodíte. Efpětkujete. Po nocích nespíte. Všechno o vás vím.

Takže jak? Jsem mrtvej?

Nejsem. Naopak.
Žiju. Žiju nejvíc, jak jsem kdy žil. Dá se říct, že žiju asi poprvé. Je to krásné.

Je.

A je zas tady

Zase. Ten rok. Novej. Furt dokola.
A pořád ho to baví. Však jen ať se baví.

Tož teda. Rok to byl pěkný. Normálně bych napsal, že stejný jako každý jiný. Jenže nebyl.

Po asi třech milijónech roků byl tento jiný. Lepčí.

Ze začátku vše plynulo stejně. Ale potom. Pak to přišlo. Pak přišla.

A je to jiné. Lepčí.

Tak ščastnej a novej rok.

Co se stalo

Milý deníčku,
stalo se toho moc. Přitom hrozně málo. Ale dost. Hlavně něco.
Ano, ano. Přesně to.

No a jinak.
Byl sem v Ostravě. Asi 10 minut. Na Svinově. Heč.
Taky sem byl v Havířově. O něco dýl. Ale ne dost.
Taky na Lysé. Lysé Noře. Tam sem byl, panečku, tam sem byl dlouho. Nahoru a dolů. To byla fuška. To byla krása a ták. Byla.

Taky sem premiérově premiéroval. Dvakrát. Byli všude. Úplně, milý deníčku, úplně všude. Lidi, nerdi, celá ta verbež. Furt po mě něco chtěli. Starkrefty dva, mafiu dva, něco z toho. Jako kdyby si pro to nemohli přijít ráno. Jako slušný lidi.

Taky sem tu mafiu dva dohrál, milý deníčku. Fajn to bylo. Docela jo. Hlavně ty auta, ty auta. Jako by v nich seděl. A to město. Jako bych v něm byl. Jen ten hlavní pán byl takový ošklivý a nesympatický bubák. Kolo bych si o něj neopřel (a deničku, na tom kole sem jezdil taky a to teda byla teprv fuška!).

Taky sem hrál pejntbol. Poprvé. To byla taky čupr prča, deníčku milý. A pak se opil. Ale ne moc. To zas já neto. Ne.

No a pak sem skončil v deliriu.